Městská nemocnice Hořice

To na jaké úrovni v té době nemocnice a její zařízení bylo, je též díky mladému, nadanému a neobyčejně pilnému a cílevědomému lékaři MUDr. Evženu Levitovi ( 1850 – 1900 ). Ten byl vyzbrojen statečným příkladem svého otce městského lékaře MUDr. Víta Levita ( 1811 – 1877 ), jehož nadlidské úsilí za války prusko–rakouské v roce 1866 mělo tak málo úspěchů. Po hrůzném 3. červenci, kdy u blízké Sadové, ve Svíbském lese i na chlumském návrší padlo tolik mladých životů. V hořickém kostele, který se přeměnil na operační sál a špitál, s nezměrným a vyčerpávajícím úsilím se potýkal hořický lékař. Jako narkózu měl láhev rumu. Kdo vydržel utrpení chirurgických zákroků, neměl vyhráno. Velmi často se přidružila infekce, sepse a veškeré úsilí bylo marné. To syn Evžen prožil, procítil a taky promyslel. Důkladné vědomosti i chirurgické umění získal u nezapomenutelného učitele a věhlasného operatéra evropské úrovně, pana dvorního rady a univerzitního profesora Eduarda Alberta ( 1841 – 1900 ), úžasného Čecha ve Vídni.

V srdci Evžena Levita uzrála myšlenka, vybudovat doma, v Hořicích, vzornou aseptickou nemocnici. Lékař se „ zlatýma“ rukama a srdcem hluboce lidským dokázal zrealizovat v Hořicích nemocnici, kde se museli lékaři a sestry před operací koupat, oblékat sterilní operační košile, nástroje byly tři čtvrtě hodiny vařeny v karbolové vodě. I pacient byl před plánovanou operací dva dny koupán a čištěn. Levit také oddělil špinavou chirurgii od ostatní. V té době operovali lékaři v Praze, ale i v Paříži, ještě ve fraku.

Zkrátka MUDr. Evžen Levit byl báječný člověk, první hořický primář a tvůrce první aseptické nemocnice na českém venkově. Provedl jako první na venkově laparotomii a dovedl si pomoci v každé situaci. Věřil svým sestrám a až pověrčivě je neměnil. U operací za jeho působení se vystřídaly jen dvě – Mariana a Dominika. Patřily do pražského řádu Šerých sester.

Evžen Levit zemřel při dosažení padesáti let života, v roce 1900, stejně jako jeho učitel MUDr. Eduard Albert. Donedávna byla na rodinné hrobce bronzová deska s nápisem "BOHATÝR" a verši od Jaroslava Vrchlického, významného českého básníka (viz. pravý sloupec)

I Levitovi nástupci – MUDr. Alois Tomsa - byl i starostou města a v roce 1899 zavedl v Hořicích vodovod, MUDr. Augustin Erban – lékař chudých dělníků, MUDr. Jaroslav Zimmer – úžasný hospodář a zvelebitel nemocnice, MUDr. Karel Voňka - přenesl do Hořic moderní praxi z Bulovky, humanista a skvělý člověk, MUDr. Jaroslav Vácha – přidal ke svým zkušenostem neobyčejnou píli, a něhu svého srdce, léčil nemoci, ale především lidi, MUDr. František Kykal – skvělý operatér, nezapomenutelná osobnost s výrazným charisma, MUDr. Karel Neumann – který přežil pobyt v koncentračním táboře a žádná rodička na něj a jeho vizity nezapomene, MUDr. František Derner – poslední z řady skvělých porodníků na nějž vzpomínají s vděkem mnohé ženy z širokého okolí, MUDr. Ladislav Havlas – úžasně poctivý v přístupu k pacientům a převelice svědomitý a ještě dnes má neutuchající energii a výkonnost, tito všichni přinesli svému povolání celou svou energii, vědění i dovednost, a i když je každému jasné, jak veliký pokrok vykonal tento úsek lidské činnosti, přec vždy s úctou se skláněli před velikostí toho prvního – primáře Evžena Levita. Ti všichni léčili nejen lidské tělo, ale i ducha. Jeho nástupci si v něm našli vzor a byli statečnými spoluobčany zejména v těžkých dobách pro národ i jedince. Ale nelze vyjmenovat všechny, kteří měli zásluhu na dobrém jménu nemocnice. Jsou to celé řady obětavých lidí.

Od počátku až po dnešní dobu jsou nezbytnou součástí sestřičky – ošetřovatelky. Za těch 120 let jich prošlo nemocnicí sta a sta. Pomáhaly a dosud neúnavně pomáhají od bolesti, od vzlyků a vzdechů, stále, nepřetržitě, od rána do rána. Jejich pohlazení si každý nemocný sebou nese a nezapomíná. I po letech se setkávám s bývalými pacienty a věřte mi, je to prostě báječné, jakou stopu činnost sestřiček zanechala a je to nepopsatelné ocenění nikdy dostatečně neohodnotitelné namáhavé práce.

Ale není to jenom zdravotnický personál kdo se podílí na provozu nemocnice, jsou a byli to řady pomocnic, laborantů, sanitářů, kuchařů a také hospodářsko technický úsek, bez jejichž faktur, účtů, zajištění zásobování a hlídání rozpočtů, údržby budov a minulých dobách i řidičů sanitek si nelze chod nemocnice představit. Ti všichni, ale někteří trochu víc cítili v různých dobách sounáležitost s hořickým špitálem.

▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫▫

Hořičáci byli vždycky na svůj špitál pyšní. Přejme si, aby tomu tak bylo vždycky. Mám ráda své rodné město, jsem hrdá na to, že jsem mohla celou jednu čtvrtinu historického trvání nemocnice být jejím zaměstnancem. Nebylo to vždy jednoduché, ale nemocnice má štěstí na skvělé, silné a schopné vůdčí osobnosti. Několik jsem jich za tu dlouhou dobu poznala a měla to veliké štěstí, že jsem s nimi mohla spolupracovat.

Soňa Kerelová